Nedávno jsem si dal pohodovou odpočinkovou hru s Pepem a jeho Necrons. Dohodli jsme se, že budeme hrát asi přibližně na 1250 pts, pokud mne neklame paměť. Ale nějaké menší +/- jsme neřešili. Postavili jsme i nějaké proxy věci. Prostě zábava.
No a pak to začalo. Na deploy padlo myslím 4. Tak jsme se dohodli, že ne a hrálo se na 12 palců od kraje. Typ mise - 2, ale dohodli jsme se, že anihilace.
Šup, šup - tank sem, pěchota tam. On zase lord sem, lord tam... Hrálo se pohodově. Tahy byly promyšlené, ale žádná herní křeč se nekonala.
Všechno to bylo takové klidné. Možná tím, že jsme se příliš nezajímali o výsledek. Spíš nám šlo o to, jak to celé dopadne pro zvláštní Necronskou sestavu.
Já hrál svoje typicky střelecké SM. Takže jsem se příliš nehýbal a hlavně střílel. A najednou - během hraní jsem si uvědomil, jak velkou roli a úlohu v tom všem hrají ty pitomé kostky! Byla to asi jediná opravdu zábavná část hry, kdy jsme se já i Pepe usmívali. Byla sranda metat kostkama a čekat, co tam napadá.
Vlastně jsme nemuseli nic vytahovat z kufrů a hrát něco jako: "Schválně, kolik Ti padne na 5xD6 trojek a tak podobně".
Hra to byla úplně pohodová. Klidná. Nakonec příjemná remíza. Ale zůstala mi taková divná pachuť. Úplně jsem cítil, jak se mi kostky vysmívají. Jak se smějí a křičí, že je to vlastně všechno skoro jedno... že ony jsou ty, kteřé rozhodují výsledek krajních situací...
Žádné komentáře:
Okomentovat