Oba se šíleným úspěchem, obloženi stovkami diváků, prezentujeme a ukazujeme v akci hru Achtung Panzers! Musím se pochlubit! Hubaj si hru natolik oblíbil, že si zahrál i vícekrát. A ani mu nevadilo, že neměl kompletní set rozkazových karet. Shrnul to takto:
"Na této je hře je skvělá jedna věc... že tam jsou tanky..."
 |
| Achtung Panzers! |
Nastal konečně čas odebrat se na kutě. Usedáme do Daweova Lamborghini a svištíme k penzionu. Tam dorážíme v 00:15. Jsme velmi překvapeni, když pán hledá v knize a nemá tam o nás ani čárku. Nikdo o nás neví. Pokoje volné nejsou.
Odjíždíme s tím, že si něco určitě najdeme. Všichni přece víme, že díky smartphonu a tabletu s jejich vychytanými aplikacemi to není problém.
Zastavujeme na první benzince. Kupuji si kávu. Žhavíme tablety a hledáme. Telefonuji, škemrám, pláču a zase škemrám. Jednu paní z recepce hotelu téměř posílám do pr*ele. Obsluha stanice se nudí a nevěnuje nám pozornost. Dawe začíná zívat a zdá se mi mírně frustrovaný.
Já to zatím beru jako největší dobrodružství života. Opuštěni v megapoli... aniž bychom někoho znali... cizí lidé kolem nás... temnota prostupuje...
Kolem 02:00 toho mám plné zuby! Potupně jedeme zpět do tělocvičny. Konečně mi dochází nebezpečnost celé situace. Protože kdo mne zná ví, že se musím vyspat...
Tu z nenadání na bílém okřídleném koni snáší se z oslnivého světla zářivek zachránce! Ota z Pardubic! Děkuji nebesům. Nasedáme do auta a míříme k Otovi a jeho domku, kde má svoji přítelkyni a hlavně luxusní figurkovej kutloch! Kam jsem se podíval, všude figurky. Takový figurkový ráj!
Na skříních, na stole, na klavíru, na zemi, v knihovně... všude něco. I když jsem už potřeboval ulehnout a spát, zabředli jsme do velmi příjemného hovoru. Ota je nejen zachránce, ale i velice příjemný společník.
Ráno se vstávalo na osmou. Bylo to super. Dobře jsem se vyspal. Měl jsem skvělou peřinu. Ota nás odvezl na snídani a zase jsme příjemně tlachali.
Hubaj nám kladl na srdce, že musíme být nejdéle v 9:00 v tělocvičně. Turnaj musí začít včas. V 8:50 mi šíleně zvonil telefon a na druhé straně byl mírně hysterický Hubaj. To se nedalo neudělat. Klidným hlasem jsem mu oznámil, že právě snídáme v restauraci. Čekáme na kávu a teplé žemle. Jsem holt padouch. Hubaj začal znít mnohem hysteričtěji než před chvílí a já to už nevydržel. Musel jsem se smát. V 8:55 jsme v tělocvičně a druhý turnajový den může začít!
:))
OdpovědětVymazat